tisk ]Dnešní krušné ráno
Ranní nežádoucí zvuk buzení mého telefonu. Otvírám oči, tma. Rozsvěcím lampičku, zase tma. Hlava začíná pracovat. Ne, to není pravda, nejde proud! Panebože, jídelna! Dáša, Hanka, Jaruška, Jirka, Romana, ti, co nám každý všední den chystají ve škole jídlo, jsou touhle dobou dávno „na značkách“ ve školní kuchyni. Co asi dělají?
Při svíčkách si chystají cibuli a maso. Žádná panika. Jsou už na ledacos zvyklí. V době covidových karantén to nevzdali ani ve dvou lidech. Zvládli i odstávku dodávky elektřiny přímo v době výdeje jídla. Myčky tenkrát utichly a do kuchyně se nepřestávaly hrnout hory špinavých talířů, ale i nově příchozí strávníci dožadující se talířů čistých.
Hlas v telefonu mě utvrzuje v tom, že závada je většího rozsahu. Honí se mi hlavou - za chvíli se rozední, teplo z budovy hned tak neuteče, nejde internet - bože, svět se nehroutí! Ale, jak ty naše děti nasytíme?
Před půl osmou si osobně předáváme informaci, že nejzazší čas, kdy sice v kalupu, ale bez jakékoli změny jídelníčku, zvládneme uvařit, je devátá hodina. A i kdyby se k nám později začal valit proud po tříproudové dálnici, bude nutná provozní změna. Pravděpodobně studený sendvič, to v případě kompletní odstávky, či jiná náhradní varianta. V hlavách si malujeme různé scénáře. Blik, cvak, nad hlavami se nám rozsvítila žárovka! Zázrak! A také pocit úlevy.
Kolem půl druhé jdu do jídelny. Teplá polévka, těstoviny, měkoučké maso v omáčce. Dnes si zase o něco více uvědomuji, že to vůbec není samozřejmé.
Proto velké díky všem do naší školní kuchyně za klid, rozvahu, profesionální přístup, neutuchající elán a smysl pro humor i v těžkých chvílích.
P.S. Za rychlé odstranění závady, potažmo světlo, teplo atd. náleží poděkování i pracovníkům ČEZ operujícím v mrazivém a nehostinném terénu.
I. Vrabcová